Moje útržky vzpomínek na Jiřího Dienstbiera

Píše "kdysi člen Občanského hnutí a SD" pro Strašický pytlík.

   Je pravda, že když jsme v listopadu 1989 zakládali OF ve Strašicích, ani ve snu mě nenapadlo, jak se to vyvine a koho v dalším životě potkám. V některých chvílích jsem dokonce hlavně přemýšlel, jestli ten listopad vůbec přežijeme. Je pravda, že po listopadu si šlo vybrat z mnoha typů lidí, se kterými budu komunikovat a se kterými se nikdy bavit nebudu chtít. Je pravda, že když jsme v Plzni skládali kandidátku do prvních svobodných voleb, neměl jsem žádné velké ambice a netušil jsem co se z OF (které se mi velmi líbilo) vyklube. Mým postoupením do České národní rady po volbách 1990 jsem nahlédl do vysoké politiky a viděl docela dost známých lidí a měl jsem možnost si vybrat, jakým směrem se budou dále ubírat moje myšlenky. Když jsem v říjnu 1990 přišel do ČNR, Občanské fórum se již rozpadalo a to mě poměrně dost mrzelo. Hodně z nás se snažilo zachovat způsob myšlení a politiky, jako přinesli zakladatelé OF a jejichž přirozeným představitelem se stal Jiří Dienstbier. Jaksi programově odmítali Stranu, Stranictví, Sekretariáty a Krajské, Okresní a Místní výbory. Upoutala mě na první pohled Jiřího kniha Snění o Evropě, o otevřené Evropě. Nadchnula mě forma rušení našich západních hranic, které předvedli ministři zahraničí Dienstbier a Genscher, který potom přijel na pozvání J. Dienstbiera na sněm OH v dubnu 1991. Děkuji Jiřímu, že jsem mohl takového člověka vidět a slyšet na vlastní uši. Byl to nezapomenutelný zážitek.

   :Po založení OH v roce 1991 byl J, Dienstbier zvolen předsedou tohoto Hnutí a měl jsem to štěstí, že jsem byl v týmu lidí, kteří to OH vedli. Měl jsem na starosti problematiku bydlení a myslím, že Jiří Dienstbier se s tím, co jsme navrhovali, ztotožňoval. Jednou na klubu OH ve Federálním shromáždění jsem něco říkal o stavebním spoření, a chválil ho. Myslím, že to byl JUDr. Pavel Rychetský, který říkal, že to tak dobré nebude a tak se při schůze vedené Jiřím tenkrát hlasovalo a většina přítomných to moje vysvětlení podpořila.

   Vzpomínám si, jak jsme při přípravách OH v roce 1991 na něho v Prachaticích tlačili, aby nám řekl, co se jak dělá a jak by bylo možné dělat, abychom uspěli. Vzpomínám si na větu: „Nikdo vám nepomůže, neuděláte-li si toho co nejvíc sami!“ Někam jsem si ji tenkrát napsal a už nevím kam, nicméně skoro pořád jsem se jí řídil. Byla to pro mě základní politická a životní pravda. I za ni Jiřímu děkuji.

   V roce 1997 jsem dostal pozvánku na jeho oslavu šedesátin do restaurace Colloseum v Praze a tam vznikla tato fotografie. Jsem za ni moc rád. Fotografoval to Standa Rejchrt, který tam byl se mnou a přestavil Jiřímu své kresby. Jiří o nich věděl, protože jsme je dávali do informačního bulletinu Infórum. Bylo to už v roce 1997, nebyli jsme v politice a nemusel nás venkovany zvát. Ale nebyl by to jeho styl. Byl grand.

   V roce 2002, kdy jsme už měli svoji vlastní Stranu pro otevřenou společnost a Jiří Dienstbier byl v politice někde jinde, dovedl si najít chvilku na povídání si o našich krocích, úspěších o potížích, když jsme se sešli v Praze. Byl politikem z Otevřeného světa, z Otevřené společnosti, byť kandidoval do Senátu za ČSSD. Byl to Politik, ale pořád Člověk.